2. srpna 1995

7. dubna 2014 v 15:11 | Susanne |  Před nástupem
Dnešním dnem jsem se stala nejšťastnějším člověkem na světě!! Jo, uhodl jsi to, přišel mi dopis! Jo, přesně ten! VZALI MĚ DO BRADAVIC!


Posledních pár dní mě přepadla taková podivná nálada, které si bohužel všimla i Clara a měla potřebu to řešit. Vždycky má potřebu všechno řešit. Mohla bych to rozebírat donekonečna, což bych asi dělala, kdyby mi ten dopis nepřišel, ale nebudu.
Ráno jsem seděla u snídaně a neměla jsem chuť jíst. Byl to sice toast s marmeládou, ale i tak jsem neměla chuť. A pak se ozvalo zaťukání na okno. Prudce jsem trhla hlavou a spatřila za oknem sovu. Hrklo ve mně, ale hned v zápětí mě ten pocit přešel, protože mi došlo, že to bude určitě jen pro Claru. Ta taky došla k oknu a sově otevřela. Jasně jsem viděla, jak se natahovala pro dopis, jenže sova se odrazila, přeplachtila ten kousek od okna ke stolu a přistála těsně vedle mého talíře. Nevím, kdo v ten moment koukal vyjeveněji, jestli já nebo Clara. Pak to bylo hrozně rychlé. Odvázala jsem obálku s mým jménem a znakem Bradavic, roztrhla ji, vytáhla dopis, přelétla očima prvních pár řádků... Všechno ve mně vybuchlo a já nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Myslím, že jsem dělala obojí, ale to je jedno.
Doběhla jsem s dopisem na zahradu, kde jsem ho ukázala mamce a babičce. Byly taky štěstím bez sebe! Když jsem se vymanila z jejich objetí, řekla jsem, že to zajdu ukázat taťkovi do práce. Nemám ráda lhaní, ale tohle v podstatě lhaní nebylo.

K taťkovi jsem vážně zašla, ale zdržela jsem se tam jen chvíli, protože měli dost práce. Pak jsem to vzala tryskem k domu, kde bydlí Ren. Kam jinam taky, žejo. Otevřel mi on a já ho rovnou vytáhla ven. Bez zbytečného vysvětlování, prostě jsem ho odtáhla s tím, že je to nutné.
Posadili jsme se o kus od jejich domu pod strom. Koukal na mě pořád docela nechápavě, tak jsem vytáhla z kapsy dopis a strčila mu ho pod nos. Nevím, co jsem čekala za reakci, ale po chvíli se začal hrozně smát. On mi to nevěřil! Myslel si, že si ze mě někdo udělal srandu nebo hůř, že se snažím udělat blbce jen já z něj.
Chvíli jsem na něj jen tak koukala, až ho konečně smích přešel a byl schopný mě poslouchat. Vyprávěla jsem mu všechno. O mamce, o Claře a lži o studiu přírodních věd v Irsku, o Bradavicích, prostě o všem. Když jsem skončila, viděla jsem mu na očích, že stále pochybuje. Ani se mu nedivím, občas dokážu vymyslet takové věci...

Vzala jsem ho proto k nám domů. Clara i Tony byli pryč, nejspíš v práci, a mamka dělala s babičkou něco na zahradě. Vzduch čistý. U nás v pokoji jsem prohrabala Clařiny věci a ukázala mu náčiní na lektvary, hotové oštítkované lektvary (jejich názvy mu přišly děsně vtipný), našeho augurona Zelenáče... Myslím, že mi naplno uvěřil až když viděl jeho. Taková vypelichaná zelená slepice se asi jen tak někde nevidí.
Sedli jsme si se skleničkou coly dole v obýváku a on měl asi milion dotazů. Obzvlášť ho hrozně zajímalo, jak funguje letax a chtěl to hrozně moc zkusit. V tomhle jsem byla neústupná, letaxem jsem ho prostě pustit nemohla. Takovej průšvih by z toho mohl být!
Jediné, co mi teď dělá obavy, je, jak to celé vezme. Celý rok se neuvidíme. Já se na tuhle možnost připravovala už dlouho, ale na něj je toho teď hrozně moc najednou. No, uvidíme. Nakonec jsem ho varovala před tím, aby o tom nikomu neříkal. Prostě odjedu studovat tu samou školu, co studovala ségra. Ani já neřeknu nikomu, že všechno ví.

Večer jsme to doma řádně oslavili (dostala jsem ležák! cha!) a mamka mi dovolila zajít v nejbližších dnech do Kotle. Už jsem tam párkrát byla s Clarou, ale nikdy sama. Bude to pecka!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama