Sny se mohou plnit

7. února 2014 v 20:26 | Clara |  Po škole
Tušila jsem, že to nebude jednoduché a taky jsem se na to duševně připravovala, dokonce jsem si myslela, že nemám žádné iluze o procházce růžovým sadem. Jenže jsem netušila, že to bude až takové. Co začala famfrpálová sezóna, je to pořád dokola a téměř bez přestávky - trénink, jídlo, spánek, nějaká ta domácí příprava, další jídlo, dvě až tři hodinky běhu, spánek, znovu jídlo, zápas... Večer se plazím do postele málem po čtyřech, jak bývám vyčerpaná. Zdaleka to není jen vození zadku na koštěti.

Ale ne, zapomeň na to, co jsem právě napsala, na všechno. Sice se večer málem nedoplazím do postele, ale je to vždy s úsměvem. Snad nikdy jsem se necítila tak šťastná - plní se mi životní sen!
Od září je to celé jako na tobogánu. Začalo to prvním zápasem a od té doby se všechno ne a ne zastavit. Nekonečný vír událostí, který se mi pořád zdá spíš jako sen než jako realita. První výhra, druhá, třetí... Článek v novinách s mým jménem, pozvánka na rozhovor do rádia... Ale hezky popořadě.

Před prvním zápasem jsem několikrát málem všechno zahodila za hlavu a utekla se schovat domů do postele pod peřinu. Ale ani tam by mě tíha zodpovědnosti jediné chytačky týmu nenechala v klidu žít, proto jsem se obrnila a do zápasu nastoupila. Vlastně i kdybych se rozhodla nenastoupit, tak by si pro mě domů zašly Alice s Mel a na hřiště mě dokopaly. Nebo domlátily. Famfrpálkama.
Zkrátka se stalo, že jedna mladá, podle slov zbytku týmu mimořádně talentovaná, chytačka Clara vyšla jednoho zářiového slunečného rána na hřiště, aby ukončila zápas s Londonderrskými Vikingy ve prospěch Kohoutů. Zní to hezky, ale v tu chvíli se mi nervozitou klepaly nohy a obracel žaludek tak neskutečně, že jsem byla ráda za vynechanou snídani. Pak už jsme jen nasedli na košťata, zaujali obvyklé startovní pozice a pííísk, můj první zápas začal.
Následovala obvyklá taktika - hodit okem po chytači soupeře a udělat si o něm lepší představu, než z vyprávění lidí, co s ním už hráli, vyletět vysoko nad hříště, pozorovat okolí a hledat, hledat a hledat. A nemyslet na nevolnost. A vyhýbat se potloukům.
Jak jsem vyrazila, vítr odnesl mé obavy kamsi daleko a dostavil se obvyklý pocit volnosti z letu. Náladu a sebevědomí mi následně pozvedl pohled na skandující oranžovo-stříbrnou tribunu, kde jsem v davu vyhledala Tonyho a zbytek rodiny.
Všichni přišli, všichni mi věřili.
Čas od času jsem se zaposlouchala do moderátorovy řeči a zaznamenala aktuální skóre. Pořád jsme prohrávali, ale vždy jen o pár desítek bodů, bylo to vcelku vyrovnané. Párkrát mě taky vyděsil ostrý let chytače Vikingů nebo zlatavý záblesk, ale vždy to byl planý poplach. Až konečně nastala moje chvíle. Pár desítek metrů podemnou se zlatě zablesklo, tak jsem prostě otočila koště dolů a v plném trysku sevřela v ruce zlatonku. Jak jednoduché, vyhráli jsme! Žádné tvrdé boje mezi chytači, žádné krkolomné manévry, prostě nasměrovat koště a natáhnout ruku!
Za velkého jásotu jsem se proletěla kolem naší tribuny a řeknu ti, je to vážně boží pocit vědět, že jsem nezklamala. Když jsem se dostatečně proletěla a následně se dostala z hromadného objetí týmu, pokračovalo se rovnou na oslavu. Žádná sprcha, hezky všichni zpocení z toho vedra.
Ani jsem si to neuvědomila, ale při nadšení z vítězství jsem někde nechala zlatonku - osudová chyba! No, vlastně ani ne, připomněla mi to až Mischel, když mi ji vrazila do ruky. Takže ji mám! První zlatonka chycená v opravdovém zápase, tu si budu opatrovat víc než hůlku.

Druhý zápas jsme vyhráli, i když těsně, třetí s rezervou taky, až čtvrtý se tak moc nepovedl. Hráli jsme s Caernafonskými Hady a celkem slušně jsme vyhrávali, jenže zlaté štěstí přálo jinde. Každopádně se to zas vyrovnalo třetím kolem, kde jsme vyhráli jak nad Greenockskými Zelenáči, tak nad Norwichskými Draky. Už od začátku celkem s přehledem vedeme tabulku. Prostě pecka!

Že mě zmínili ve věštci a pozvali na rozhovor do rádia, *záznam rozhovoru* to bych ještě rozdýchala, přece jen jsem novým objevem ligy a daří se nám, tak se toho všichni chytli, aby bylo o čem mluvit, ale to, že si na mě ukazují na Příčné a kulí na mě oči, to už vážně rozdýchat nedokážu. Člověk si jde v poklidu projít obchody, aby nakoupil vánoční dárky, a co nevidí! Dva chlapíci stojí a baví se, když tu jeden ukáže prstem přímo na mě a vykulí oči, jako kdyby viděl Kurta Cobaina. Vrchol slušnosti, vážně.
Ne, lhala bych, kdybych řekla, že mě to netěší. Je neskutečně skvělé takové lidi pozorovat nebo si s nimi klidně popovídat, to jejich nadšení dokáže hrozně povzbudit! Ale takových je naštěstí jen málo, pro zbytek jsem pořád jen ta "holka s modrou hlavou" a doufám, že to tak zůstane, jinak budu za chvíli muset chodit nakupovat v přestrojení nebo líp - pod zastírákem.

Myslím, že už bylo famfrpálu dost. Vidím to na horkou vanu s trochou bublinek, pak na nějaký ten puding a pořádnou sklenici mléka. Ať žije vánoční volno!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama