Chytačka

11. ledna 2014 v 22:36 | Clara |  Po škole
Jak tak sleduju davy prváků a studentů vůbec, přijde mi, že mám pořád prázdniny. Toho pocitu mě asi zbaví až fakt, že neodjedu vlakem nebo sova s pozvánkou na první trénink. Teď mi došlo, že to vlastně ještě nevíš!


Začnu popořadě. Přišlo nám hodnocení zkoušek OVCE a já byla nadmíru spokojená - samá Véčka! Jenže jsem si (já blbá) ještě zašla na ministerstvo dodělat jasnovidectví, kde jsem si vylosovala jako jednu z otázek zrovna tarot, který mi moc nejde. Z části proto jsem se rozhodla vykašlat na zkoušku z přeměn, které by stejně nedopadly na V. Nebudu ji k životu potřebovat a Tonyho úšklebky na téma "zkoušky OVCE" budu muset snášet tak jako tak. Však já mu ukážu ve famfrpále!
To mě přivádí k další události. Tony vzal všechno hrozně rychle a pár dní po tom, co nám přišlo vysvědčení, se šel zeptat na práci lektvarologa k Mungovi. Samozřejmě ho vzali, kdo by ho s jeho schopnostmi a znalostmi mohl odmítnout...
Já se začala užírat svou neschopností vybrat si aspoň obor, ve kterém si začnu shánět práci. Pořád jsem si představovala něco kolem famfrpálu, být profesionální hráčkou byl v posledních letech můj sen, kterého jsem se nechtěla pustit i přes to, jak těžké je se v tomhle oboru prosadit.

Celé se to vyřešilo úplně samo. Vlastně Michael, bystrozor a Ameliin přítel, to vyřešil. Jednou jsem si s nimi a Beth povídala v Kotli o všech možných novinkách a jak se dalo čekat, přišla řeč i na to, co budu dělat, když už mám po škole. Řekla jsem jim o svém famfrpálovém snu a Michael slíbil, že mi dá vědět, kdyby na ministerstvu narazil na nějaký inzerát. To mi dodalo novou naději, ale za chvíli jsem to vlivem poflakování se doma úplně vypustila z hlavy.
Proto jsem byla dost zaskočená, když jsem ho nedávno potkala v Kotli a on mi podával nějakou obálku. Byl to inzerát určený pro vydání do Věštce! Durhamští Kohouti hledají chytačku! Není to sice žádná sláva, ale co čekat do začátků, každý tým se může dostat na vrchol.
Rychle jsem se s Michaelem rozloučila, doufám, že jsem dostatečně poděkovala, a utíkala domů napsat panu Widenberovi dopis.

Netrvalo dlouho a přišla odpověď. Byl překvapený, že se k někomu inzerát dostal tak brzy, ale chtěl se sejít! Dokonce na jejich domácím hřišti! Naškrábala jsem odpověď a obratem přišly instrukce, že se sejdeme na zahradě za Kotlem. Lehce roztřesená jsem tedy vyrazila, vůbec jsem nevěděla, kdo všechno tam bude a co od nich čekat.
Nervovala jsem se zbytečně. Za Kotlem na mě čekal pohodově vyhlížející chlapík tak kolem čtyřicítky - pan Widenber - který se se mnou přemístil na kraj lesa ke stadionu. Vešli jsme dovnitř brankou a už se k nám hrnuli dva lidé v dresech, mohlo jim být kolem třiceti, možná míň - Mischel, kapitánka a Garry, její zástupce. Oba se usmívali a celkově působili stejně pohodově jako Albert.
Po vzájemném představení jsme se přesunuli na tribunu a já si konečně mohla pořádně prohlédnout stadion. Vypadá suprově! Ještě suprověji než jejich stříbrno-oranžové dresy a to už je co říct. Začal pohovor, pokud se to tak dá nazvat. Prostě všeobecné otázky, jaké mám se hrou zkušenosti, co od nich očekávám, jestli je to to pravé, co chci v životě dělat...
Pak zkouška mých dovedností. Té jsem se bála nejvíc, neměla jsem svoje koště a celé to bylo tak nějak nečekané a narychlo. Naskočila jsem na koště a už při rozlétávání jsem cítila ten skvělý pocit z letu. Postupně se mi dostal do celého těla a veškeré obavy a strachy z neúspěchu odvál vítr kamsi do okolních lesů.
Vypustili zlatonku. Vylétla jsem vysoko nad hřiště jako obvykle a propátrávala okolí. V podstatě jednoduchá práce, prostě létat kolem a rozhlížet se po zlatavém záblesku, pak k němu vyrazit. Napoprvé mi o kousek unikla, vyklouzla mi z ruky, ale na druhý pokus se mi zadařilo. Mischel ještě chtěla vidět, jestli umím něco speciálního, tak jsem předvedla svůj úchvatný kousek - let v lenochodím závěsu. Zní to dobře, ale zvládám to jen za malé rychlosti, ještě si nejsem tak jistá a nechci riskovat.
Každopádně se tvářili celkem spokojeně a chvilku po sobě tak podivně pokukovali. Pak mi Mischel oznámila, že pokud budu ochotná tvrdě trénovat... VZALI MĚ! Jen tak z fleku řekli, že mě berou!
Nějak jsem to nejdřív nemohla pořádně vstřebat. Nešlo mi do hlavy, proč mě berou hned, když jsem podle jejich slov první, kdo se ozval. Ale... to je fuk, mám to! Dostala jsem se do ligy! Sice druhé, ale jsem profesionální hráčka!

Převlékli jsme se a vyrazili do Kotle oslavit "novou naději týmu" ležákem. Bylo tam jako vždy narváno a první volba stolu nebyla moc šťastná. Zvracející prvák za zády opravdu není prostředí pro oslavy a povídání...

Přesunuli jsme se radši nahoru a povídali o všem možném, ale hlavně o týmu. Zjistila jsem, že předchozí chytač byl asi vážně dobrý, podle toho, co říkali. Budu to mít těžké. Hodně těžké. Ale zatím mě neopustilo dobré naladění z toho, že se mi daří, takže jsem přesvědčená, že pokud nepřestanu věřit a dřít, půjde všechno. Chci jim ukázat to nejlepší, co ve mně je, ať nejsou zklamaní, že jsem byla špatnou volbou.
Možná to bude znít namyšleně, ale... Věřím, a hlavně doufám, že budu víc než dobrou chytačkou!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama