Konec dobrý, všechno dobré.

15. prosince 2013 v 18:03 | Clara |  7. ročník
Tak je to všechno za mnou. I ty OVCE, kterých jsem se tak bála. Vlastně o nic nešlo, nikdo neměl žádné zákeřné otázky ani nechtěl vědět nic, co bych se předtím nenaučia. Jediný problém jsem měla se zmenšovacím kouzlem, z nějakého záhadného důvodu mi najednou nešlo. Ale to je vlastně jedno, stejně mi je zkouška z obrany k ničemu, když se chci věnovat famfrpálu.

A to vlastně taky nevím jistě. Nenapadá mě, jak bych se mohla do nějakého týmu dostat, leda bych někde našla inzerát, což je taky dost nepravděpodobné... Až seberu dost odvahy, půjdu se zeptat do Kotle Trewise, jestli neshánějí brigádnici. I mytí stolů a záchodů je lepší než se nechat živit rodinou až do smrti.
O tom jsem ale vůbec psát nechtěla, nechci si připouštět svoji neschopnost vybrat si reálné povolání, které by mě uživilo.

Chtěla jsem psát o mém posledním dni v Bradavicích, o tom dni, na který budu vzpomínat celý život, i když nebyl zas tak významný. Nadešel ten můj náš poslední den...
A s ním i spojená slavností hostina, vyhlášení vítěze poháru... no, však to znáš, jako každý rok. Letos jen s tím rozdílem, že byla síň vyzdobená do modra. Chtěla jsem, aby vyhrál Mrzimor jako předešlé roky, ale když jsem nad tím přemýšlela, přála jsem to víc Tonymu. Ještě nikdy pohár nevyhráli a vidět ten jeho šťastný výraz, když si ho byl převzít... to za tu prohru stálo.
Při předávání vysvědčení mě přepadla taková divná nálada. Přešla mě i chuť na cheesburger, který jsem si splácala z toho, co bylo na stole (a to už je co říct!). Užívala jsem si poslední pohledy na všechno kolem a tiše záviděla všem okolo, že se sem po prázdninách zase vrátí a ještě u toho budou dělat ksichty, protože přestane prázdninové flákání. Taky jsem bývala taková.

Z těchto myšlenek mě vytrhl až Tony. Chtěl jít někam pryč a já souhlasila, Ashův podlejzácký rozhovor s Brumbálem, který jsme hodnou chvíli poslouchali, mě už začínal nudit. Navrhla jsem hradby - určitě tam bude krásně. Taky že bylo! Krásný letní večer, výhled na střechy a věže hradu, lehký vánek a jasně zářící hvězdy na obloze. Nasávala jsem tu krásnou atmosféru a teď lituji, že jsem tam nechodila častěji. Také jsem nasávala onu oranžově zářící tekutinu. Ne, jen jsme si připili na úspěšné dokončení studia a možná taky pro získání odvahy na to, co jsme udělali pak.
Možná to byla blbost, ale když to byl poslední večer a už nás nemohli vyhodit...
Nikdy jsem neviděla Brumbálovu pracovnu, tak jsme se tam prostě a sprostě vloupali. Na to, že je to místo, kde bydlí Brumbál, jsme se tam dostali až moc lehce. Pravda, Tony znal heslo, ale... Ne, Brumbál o nás určitě věděl už od té doby, co jsem poprvé na jeho pracovnu pomysela.
Prohrabali jsme mu skříň, ale nic zajímavého v ní nebylo. Jen Tony vypadal v jeho slavnostním hábitu a čapce hrozně vtipně. Někdy v tom čase se tam objevil. Vůbec jsem neslyšela žádný zvuk, který by mě upozornil na jeho příchod, proto jsem se docela lekla, když jsem po otočení zjistila, že nás pozoruje.
Nejdřív jsem měla smíšené pocity - na jednu stranu nás vyhodit už nemohl, ale když jsme zašli až tak daleko, že jsme se mu hrabali ve věcech... Asi to bylo tou whisky, ale přestala jsem se tím zaobírat a připojila se k Tonyho stupidním výmluvám, že jsme si přišli jen popovídat a rozloučit se. Kupodivu se Brumbál usmíval a vážně si s námi chtěl povídat!
Odvedl nás dolů, kde jsme se posadili do neskutečně pohodlných křesílek a mluvili o všem možném. Vlastně mě v několika ohledech dost překvapil, vypadá sice dost staře, ale nezdá se.
Ano, překvapil, ale ponocovat se mu nechtělo, tak nás po chvíli s přáním všeho dobrého do života vyprovodil a my mohli vyrazit do havraspárské věže a patřičně si užít poslední noc.

Ráno mě čekalo jen rychlé naházení všeho do kufrů a chvilka nostalgie ve dveřích pokoje, ve kterém jsem strávila takovou část svého života. Ten, kdo tam přijde po mně, si ani nevzpomene na to, že by se mohl zajímat o tu holku, co se tolik let roztahovala po půlce pokoje a utlačovala své spolubydlící. Budu jen jednou nezajímavou součástí, která se vymění za jinou...
Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas průvodčího rozléhající se prázdným hradem, že si mají opozdilci pospíšit. Pak už jen rychlý úprk na nástupiště. A taky další vlna vzpomínek při pohledu na věže mizící kdesi v dáli za lesem. V ten moment jsem se neubránila slzám. Dolehlo na mě všechno - s největší pravděpodobností se tam už nevrátím, v září nesednu do vlaku a nebudu nadávat na začínající výuku a nové divné profesory, teplou večeři si budu muset uvařit sama, žádní hodní skřítci už mě nebudou v kuchyni obskakovat, když náhodou večer dostanu hlad ani nebudu na chodbách po večerce potkávat studenty a nebudu se moct bavit nad strachem ze školního trestu, který se jim zračí v očích.

Ale všechno jednou končí, s tím se časem smířím. Na těchto sedm let budu celý život vzpomínat a hlavně... bez konců by nebyly nové začátky!




/Kdyby Clara uměla česky a znala české kapely, tento den by si určitě spojila s písničkou Carpe diem, protože podle mě naprosto vystihuje její pocity z konce./
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama