Skutečné prozření

29. října 2013 v 14:08 | Clara |  7. ročník
Annie je taková neskutečná mrcha! Nechápu, jak mohla! Celou tu dobu jsem ji měla za kamarádku, dokonce za docela dobrou kamarádku a ona to takhle zkazí! Nechápu, co jí přeběhlo přes nos, vždyť věděla, že mám Tonyho, věděla, že s ní nic mít nechci a stejně...

Ještě to ráno jsem se probrala pod účinky láskonoše a viděla ji akorát odcházet. Běžela jsem za ní - já kráva blbá! Pořád jsem za ní běhala, všude. Nejde mi do hlavy, jak jsem se mohla takhle neovládat, jak jsem mohla zapomenout během pár minut na všechno. Na všechno, co představovalo můj dosavadní život. Na všechno, co miluju. Na všechno, čeho bych se nevzdala ani kdyby mě chtěli zabít. Možná ani po smrti.

Ale přesně tak se stalo. Teď si uvědomuji, jak nebezpečné je žít v kouzelnickém světě. Jak se má člověk bránit, když stačí jen pár kapek jednoduchého lektvaru a rázem hodí za hlavu všechna svá nejhlubší přesvědčení? Jak má být bezpečno i v Bradavicích, když hrozí tohle? V omámení láskonoše bych byla schopná udělat cokoli, jen aby byla ona spokojená a měla mě ráda. Stejně tak mohli loni učinit Rudí. Mohli podávat určitým lidem po pár dnech lektvar a ti by pro ně dělali všechno, co by si přáli. Žádné zakázané kletby, stačil by obyčejný láskonoš...
Odteď si budu dávat větší pozor. Vážně mi to nestojí za ten pocit, když si vše uvědomíš. Ten moment, kdy zmizí růžový opar z tvých očí a tobě začnou naskakovat všechny vzpomínky... Vzpomínky na to, jak bez mrknutí oka a bez sebemenšího pocitu viny posíláš pryč lidi, na kterých ti záleží víc než na vlastním životě.

Tohle prozření jsem prodělala uprostřed velké síně. Cpala jsem se koláčem a přemýšlela, proč je Annie taková odtažitá, když se mi najednou začaly do mysli vkrádat podivné myšlenky. Pár minut jsem měla v hlavě doslova chaos. Jedna moje část si uvědomovala, co se stalo, ale ta druhá tvrdila, že to není pravda, že přece miluju Annie. Nakonec zvítězila ta první a růžová clona před mýma očima se změnila na rudou - chtěla jsem vraždit!
Z těchto pocitů mě vytrhl Devon, který se mi přišel omluvit. Nevím, proč se omlouval, to já na něj byla hnusná... Vlastně jsme za to ani jeden nemohli, všechno zavinila ona. Taky jsem se hned zvedla a vydala ji hledat. Prostě jsem to nemohla nechat jen tak být, to nešlo.
Měla jsem štěstí a potkala ji u východu ze spolky. Pokusila jsem se ovládnout, ale vyšlo to jen tak napůl. Ta rudá clona, co mi zatemňovala mysl, by ji nejradši rozsekala a naložila do sklenic jako papriky, ale naštěstí jsem se jen pořádně napřáhla a vrazila jí fakcu. Páni! Ten pocit, jak to plesklo! Tou jednou ránou jsem ze sebe uvolnila víc, než nějakým nakládáním. Jen jsem poznamenala něco ve smyslu, že to je dárek odemě a odkráčela do pokoje. To se mi povedlo! Jsem na sebe pyšná.
Pak nastal problém číslo dvě - Tony. Viděla jsem ho jen chvíli a to zrovna vypadal, jakoby se chystal vraždit. Byla jsem ráda, že se nezlobí na mě, protože kdyby ano, už bych se asi vážně šla někam zakopat i s tím pocitem vítězství, který jsem měla z té facky. Odkráčel pryč a já ho nějakou dobu neviděla.
Když už mi to přišlo podezřelé, začala jsem hledat. Na žádném z obvyklých míst nebyl, což už začínalo být divné. Ještě divnější bylo, když jsem potkala podivně se usmívající Annie, která mi jen řekla, ať si ho příště hlídám a že mám hledat.
Hledala jsem, ale pro ten den bohužel marně. Až druhý den jsem zjistila, co se stalo. Ta kráva blbá! Nechápu, co si o sobě myslí. Jí prostě nestačí, že kolem ní víc jak den nedobrovolně skáčou dva lidi jako magoři, ona ještě musí hodit pásku přes oči na Tonyho. Tu největší sviňárnu, kterou mohla, ještě když si za všechno mohla sama... Někteří lidé mi vážně nechávají mysl stát. Nepochopím, jak se sebou vůbec může žít...
Tony se z toho ale naštěstí dostal sám, prý se nějak dopotácel na ošetřovnu. Říkala jsem mu, aby to nechal být, aby na to zapomněl, že jsem si to s ní z mého pohledu už vyřídila tou fackou, jenže jak ho znám, nenechá to být, dokud nebude sám spokojený. A to jsem si říkala, že začínám mít štěstí a že se mi problémy vyhýbají...

Ne, musím se přes to přenést. Annie je kráva, to bez pochyby, ale jen si prostě musela vyzkoušet, co se stane. Sama na to doplatila a snad se i poučila, ale rozhodně se k ní nebudu chovat jako dřív, protože ji ani nenapadlo se třeba přijít omluvit. Na to by přece musela klesnout moc hluboko, protože ona je paní dokonalá a za nic vlastně nemůže, to ono samo.
Dobře, už se nebudu rozčilovat, nestojí mi za to. Za chvíli jsou tu Vánoce a ty mají být svátky klidu. Taky to jsou mé poslední Vánoce v Bradavicích, takže chci načerpat co nejvíc zdejší atmosféry, abych ji v sobě mohla schovávat po zbyek života.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Daisynka Daisynka | 29. října 2013 v 15:43 | Reagovat

Když něco napíšeš, stojí to za to ^^...

Jinak dobrá facka :D

2 Clara Clara | Web | 29. října 2013 v 18:35 | Reagovat

Díky, díky :) píšu jen když mě to chytne

3 jaris jaris | 3. listopadu 2013 v 17:19 | Reagovat

jako vzdy super zapis :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama