Šťastný konec

17. května 2013 v 17:02 | Clara |  6. ročník
V posledních třech dnech se toho stalo tolik! Ještě stále mám v hlavě naprostý chaos a potřebuju si to všechno nějak urovnat. Třeba mi pomůže to všechno sepsat. Naštěstí už mi v očích nezbyly snad žádné slzy, jinak bych si asi zničila celý deník. Ale nebudu předbíhat, vezmu to hezky od začátku.


Byl normální školní den a čas na večeři, proto jsme se s Tonym odebrali do síně. Nějak jsem se zabrala do myšlenek, takže jsem všechno málem prošvihla. Tohle se mi stává často, prostě se jakoby zamyslím, ale zároveň vnímám okolí. Asi mi to jasnovidectví vážně leze na mozek. To bude ono. Ale to teď není podstatné.
Všechno mi přišlo jako ve zrychleném filmu. Přišel k nám Matthew, vytáhl Tonyho na nohy, vrazil mu, Tony spadl a pak... pak už byli všichni pryč. Proklínám sebe samu, že jsem nic neudělala.
Vyběhla jsem ze síně a začala Tonyho hledat. Musela jsem se přesvědčit, jestli je vpořádku, ale nebyl nikde k nalezení. Měla jsem pár míst, kde bych ho obvykle hledala, ale nikde nebyl. Dokonce ani na koleji. Tam někde mě začal popadat strach, tentokrát však oprávněně.
Procházela jsem hrad a doufala, že na něj někde narazím, což se mi také povedlo kousek od lektvarového klubu. Pozdě. Stála tam Mike s Mitch a skláněly se nad někým ležícím na schodech. Nad někým se zářivě oranžovým pláštěm.
Mike akorát vybíhala pro Say. Já se zmohla jen na to, že jsem se zhroutila na kolena vedle Tonyho. Ochromil mě strach. Pohled na jeho bezvládné tělo s pomalu se barvící modřinou na tváři mě moc neuklidňoval. Co když se praštil do hlavy tak silně, že to bude mít trvalé následky? A co když to nepřežije?
Chvíli před tím, než doběhla Say, Tonymu vyklouzla od někud z brašny modrá knížka. Ano, přesně ta známá modrá knížka, která už mi jednou udělala až moc problémů - jeho deník. Sebrala jsem ho ze země a přitiskla ho k sobě. Tiskla jsem ho k sobě po celou dobu, co profesor Carey odnášel Tonyho bezvládné tělo, co mi Say nedovolila jít s nimi, na cestě nazpět na kolej a dokonce i v posteli, když jsem se pokoušela usnout.

I přes nekonečně dlouhé řetězce těch nejhorších scénářů, které mi běžely v hlavě, jsem nějakým zázrakem usnula a probrala se až celkem pozdě. Okamžitě jsem vyletěla z postele a chtěla si jít ověřit, jestli to byla jen ošklivá noční můra nebo realita. Nemusela jsem chodit moc daleko, u postele mĕ čekal srolovaný lístek od Say.
Cestou na ošetřovnu jsem se pokoušela obrnit proti tomu, co uvidím, ale nepovedlo se, bylo to mnohem horší, než jsem čekala. Chvíli po tom, co jsem přišla na ošetřovnu, se otevřely dveře od jednoho pokoje a vyšel Tony. Podíval se na mě, ale bylo to takové jiné. Takové prázdné. Nepamatoval si mě. Vůbec netušil, že se známe. Jen nás pozdravil a šel dál.
Say mě taky upozornila, ať na něj jdu opatrně, takže prozatím žádné kouzelníky ani nic podobného.
Bála jsem se toho, jak na mě bude Tony reagovat. Jen tak si k němu přišla nějaká cizí holka, sedla si naproti jeho postele na stoličku a začla mu vyprávět o tom, že se jmenuje Clara a znají se už skoro šest let. Jeho reakce mě překvapila. Zarazil se u mého jména a říkal něco o tom, že mé jméno volal ve snu, který se mu v noci zdál. Také mluvil o místnosti s pódiem a hvězdami na zemi. Už jsem začínala cítit naději, že to nebude tak zlé, ale pak řekl, že to musel být určitě sen, protože tam lidé stříleli z kusů dřeva blesky. Bylo to zlé.
Ptal se mě na všechno možné a já mu odpovídala. Zarazil mě až otázkou jaký je. Ani nevím, co přesně jsem říkala, ale mluvila jsem upřímně. Šlo to od srdce. Po chvíli jsem cítila, jak se mi derou slzy do očí. Nešlo to zastavit.
Tony na mě šokovaně koukal a ptal se, jestli mě něco bolí. Samozřejmě že bolelo. Bolelo mě u srdce při každém pohledu na něj, prostě jsem to nezvládala.
Po odchodu z ošetřovny jsem se šla proletět. Kdesi na pozemcích na mě narazil Jerry, jak se utápím v slzách. Všechno jsem mu řekla. Udělal přesně to, co jsem potřebovala - objal mě. Taky mě uklidňoval, že ho dá Say zas dokupy a všechno bude vpořádku... prostě bratránek k nezaplacení!

Další den mě čekalo vyučování. Nemohla jsem ho vynechat, i když bych se nejradši viděla na ošetřovně u Tonyho. Měli jsme konečně první letošní hodinu formulí s Williamsovou. Byla jsem na hodině sama, což mě ani nepřekvapilo.
Myšlenky mi ubíhaly k Tonymu už na začátku hodiny, ale pak profesorka vytáhla nové kouzlo a rázem se všechno zhoršilo. Přišla se zmenšovacím kouzlem. Ano, přesně tím kouzlem, které mě učil Tony. V hlavě mi běžely obrazy toho, jak mě kouzlo učil a jak zmenšoval svoji sadu na lektvary, ale pak se měnily na jeho tvář s očima, které mě nepoznávaly. Opět jsem se nedokázala ovládnout a cítila slzy.
Když mě profesorka viděla, radši mě pustila dřív a já mlčky vyběhla ven. Tam jsem se dala trochu do kupy a vyrazila na ošetřovnu. Když jsem vstoupila do Tonyho pokoje, vypadal, že mě rád vidí. Opět jsem si sedla na stoličku a začala mu vyprávět. Tentokrát jsem povídala o našem společném životě, o prvních letech, co jsme se znali, o rozchodu, o jeho nové dívce, ale také o našem znovu obnoveném přátelství. Dostala jsem se k tomu, jak jsme jednou v noci procházeli kabinety. Ani nevím, proč jsem o tom mluvila, prostě mi to přišlo na mysl a mluvení mě uklidňovalo.
Vyprávěla jsem o tom, jak jsme vešli dovnitř a viděli na stole kotlík plný jakési tekutiny. Tam přišel ten největší, ale zároveň i nejhezčí, šok.
Tony najednou vyhrkl, že se ještě vrátil ukrást z lektvarového klubu bezoár, abych ho mohla zachránit, kdyby se mu po ochutnání lektvaru něco stalo. zůstali jsme na sebe oba šokovaně hledět. Pak se Tony chytil za hlavu a zhroutil k zemi. vystřelila jsem k němu a klekla si naproti.

Pak to přišlo. Vzhlédl ke mně a ani nemusel nic říkat. V jeho pohledu jsem vyčetla všechno, co jsem potřebovala - vzpomněl si!
Nedokázala jsem udržet slzy. Ostatně jsem nebyla jediná, kdo brečel, oba jsme se neudrželi. Zvedli jsme se ze země a já nemohla jinak, než ho obejmout. Byl to ještě lepší pocit, než si pamatuji z předešlých let. Teď jsem ale nemyslela na nic jiného, než na nekonečnou úlevu a štěstí, které se mi rozlévaly celým tělem. Nevím, co bych dělala, kdybych o něj přišla, vážně nevím...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama