Hádka

17. května 2013 v 14:50 | Clara |  6. ročník
Od minulého zápisku uplynulo už pár týdnů, až do teď jsem si prostě nenašla čas. Nechápu, jak jsem mohla vše stíhat minulé roky, když jsem měla tolik učení. Teď nám hodiny pořád odpadají a i tak vždy večer přijdu do pokoje a padnu. Možná na tom má svůj podíl famfrpál. Snažím se totiž brát svou úlohu kapitánky zodpovědně, takže máme za sebou konkurz, první trénink a po dnešku málem i druhý.

Říkala jsem si, že to bude v pohodě, ale člověk by nevěřil, jak to dokáže vyčerpat. Hlavně po psychické stránce. Pořád po mně někdo něco chce, ze všech stran se sypou dotazy a ještě to mám zvládat organizovat. Aspoň že ta Beth mi pomáhá. Myslím, že je jasné, kdo bude kapitánkou po mně, vlastně už i teď plní částečnou funkci.
Na konkurz se nás sešlo málo, proto jsem vzala rovnou i prváky. Přišly tři holky a kupodivu jim to šlo. Ani na tréninku si nevedly špatně, nikdo si nevedl špatně. Trénovali jsme prozatím jen přihrávky a dokonce jsme si stihli i zahrát.
Přišla se na nás podívat i Ala s oběma prckama - Amy a Tomem. Ano, máme na hradě další Amy!

Také by stál za zmínku minulý týden, tuším, že to bylo úterý. Šla jsem na večeři s vidinou toho, jak se najím a půjdu spát, ale to mi přáno nebylo. Už jsem se zvedala od stolu, když jsem zahlédla Hann. Musela jsem si s ní promluvit, přeci jen mě viděla naposledy v tom ne moc důstojném stavu a já se chtěla omluvit.
Její naštvaný výraz mě asi měl přinutit k útěku, ale já se nedala. Začala jsem se ptát, co se vlastně stalo. Chyba. Pořád opakovala, že už mi všechno jednou říkala. Ale mě to nezajímalo, co je sakra k nepochopení na tom, že si nic nepamatuju?
Po chvíli už jsme stály uprostřed velké síně a prskaly na sebe všechno možné. Hann na mě ječela, že jsem kamarádka na nic, že jí nepomůžu, když to potřebuje. Já zase ječela na ni, proč si vlastně stěžuje, když mi nic nevysvětlí. Kolem bylo docela dost lidí, proto jsem ve světlejší chvilce navrhla jít jinam. Další chyba. Hann na mě jen prskla, že už se mnou skončila a odkráčela pryč.
Vyběhla jsem za ní, dlužila mi přece vysvětlení! Odchytla jsem ji ve vstupní síni, kde divadlo pokračovalo. Opět jsem si vyslechla, jaká jsem sebestředná kráva, tentokrát k tomu však ještě přihodila i to, že mám v hlavě jen Tonyho a na nikoho jiného nemyslím. Tím tomu nasadila korunu a mě došla slova. Všechno, co mi říkala, na mě dolehlo. Začala jsem cítit slzy v očích, proto jsem se prostě otočila a utekla. Už jsem to nemohla poslouchat.

O několik minut později mě našel Tony zhroucenou u zdi kus od ošetřovny. Ani nevím, proč jsem šla zrovna tam, nepřemýšlela jsem nad tím. Měla jsem hlavu plnou výčitek, jaká jsem pitomá. Všechno jsem zkazila.
Tony prý všechno viděl a slyšel. Tím hůř, měl hezky z první ruky, co jsem vlastně zač. K mému údivu mu to ale nevadilo, nebo to aspoň dobře skrýval. Snažil se mě uklidnit a asi se mu to i povedlo, jeho přítomnost prosté dělá divy.

Ještě s ubrečenýma očima jsem dorazila do spolky. Naštěstí tam byla jen Bell, přeci jen by nebylo dobré, kdyby mě takhle viděli všichni. Už ani nevím, co všechno jsem jí řekla, ale nakonec jsem se zeptala, jestli náhodou neví heslo do Nebelvíru. Věděla. Mají ale tak nechutně dlouhé a složité heslo, že už jsem ho zapomněla. Je docela vtipné, že my máme heslo na čtyři písmena a oni na skoro čtyři slova. Ale zpět k věci.

Vydala jsem se tedy pod zastírákem do věže. Překvapila mě Buclatá dáma, která se na nic neptala a prostě mě pustila dovnitř. Asi nemá moc velký přehled o studentech.
Nahoře mi chvíli trvalo, než jsem se rozkoukala. Mají tu spolku tak obrovskou! Hann jsem našla sedět u krbu se Samem. Nechtěla jsem je rušit, proto jsem se za rohem opřela o zeď a čekala. Po chvíli jsem slyšela, jak se s ní Sam loučí a odchází. Vylezla jsem z pozarohu, přešla ke krbu a mlčky si sedla vedle ní.
Po chvíli, kdy na mě koukala ne moc přátelským pohledem, jsem začala mluvit. Za všechno jsem se jí omluvila, přeci jen tu pro mě byla vždycky, když jsem to potřebovala a když jednou potřebovala pomoct ona, ničeho se nedočkala. A co že se to vlastně stalo? Sam se s ní rozešel. Mělo mi to všechno dojít, když si pamatuju, jak seděla ubrečená na chodbě... O to hůř jsem se v tu chvíli cítila, chtěla jsem se z té věže propadnout snad až do kuchyně.
Naštěstí mě v tom Hann nenechala moc dlouho, za to jí mám ještě víc ráda, než jsem měla doposud (pokud to ještě jde!). Taky se mi omluvila, že na mě neměla tak ječet a být hnusná. Pak už jsme se jen objímaly.

Jen abych to dokončila. Sam jí prý navrhl, ať zůstanou kamarádi. Docela mi to někoho připomíná... že by byli všichni kluci stejní? Nechápu, jak si může někdo myslet, že bude holka ochotná se s ním normálně kamarádit, když se s ní rozejde. Ale to už se dostávám k problematice klučičích mozků a to je moc složité (nebo spíš jednoduché?) přemýšlení na tuhle noční hodinu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama