Tajná mise deníček aneb naprostý propadák

28. dubna 2013 v 21:03 | Clara |  6. ročník
Od příjezdu na hrad uplynula už nĕjaká doba. Až do dneška se nic moc nedĕlo, pokud nepočítám to, že jsem si hned první večer ve škole znepřátelila nového profesora Gordona Alerta. Chytil mĕ na chodbĕ asi pĕt minut před prefektskou večerkou a já byla asi trochu (možná trochu víc) drzá. Taky mĕ nenapadlo nic jiného, než řct, že se jmenuju Hann Deshanel. Naštĕstí jsem vyvázla bez trestu, ale i tak mi tehle profesor nesedí. Naštĕstí ho na nic nemáme.


Moje nepříliš inteligentní nápady ale nekončily. Kéž bych se nikdy nezačala učit kouzla napřed!
Včera večer jsem byla s Tonym v tréningovce, kde jsme procházeli všechna kouzla od prváku. Také jsem začala trénovat zmenšovací a zvětšovací a docela mi šly. Ráno jsem se tam opět vrátila a pokračovala v kouzlení. Po nějaké době už byl dort, který jsem zmenšovala, tak malý, že jsem byla se svým výkonem spokojená. Jen tak jsem si zkusila druhé odemykací, jestli náhodou nepůjde, a k mému překvapení šlo!
Rychle jsem běžela ke svému pokoji, kde jsem se asi hodinu snažila odemknout dveře. A povedlo se!
Při cvaknutí právě odemčeného zámku jsem si vzpomněla, proč se vlastně tohle kouzlo učím. Dnešní noc se zdála jako pravý čas pro výpravu do Havraspáru.

A tak se stalo, že jsem se chvíli po večerce vydala ven ze spolky. Došla jsem do koupelny, co je za rohem, kde jsem na sebe navlékla tričko s dlouhým rukávem, kapuci a kolem obličeje si omotala šálu. Musela jsem vypadat jako něco mezi mozkomorem a zlodějem, ale nemohla jsem riskovat, že se mi pokazí zastírák a někdo mě pozná.
Cesta k Havraspáru proběhla bez problémů, dokonce jsem i téměř hned přišla na hádanku, kterou mají místo obvyklého hesla. Vešla jsem tedy dovnitř.
Neměla jsem čas obdivovat krásu jejich spolky, jen jsem co nejopatrněji prošla na druhou stranu, kde jsem viděla asi jediné schody v místnosti. Vyšla jsem po jedněch nahoru a chodbou prošla k pokojům. Absolutně jsem netušila, jestli jsou holčičí nebo klučičí, ale nezbývalo mi nic jiného, než to zkusit.
První jsem vlezla do pokoje tušímže Walkera, což mě potěšilo, protože jsem aspoň byla na správné straně a vstup ke klučičím pokojům nic neblokovalo. Další dveře v chodbě vedly do malinkatého pokoje, kam se záhadným způsobem vešlo asi pět nebo šest postelí. Nechápu, jak v tom může někdo žít.
Po prozkoumání cedulky na kufru jsem zjistila, že jsem se trefila. Byl to Tonyho pokoj. Chtěla jsem se podívat do truhel, ale byly zamčené. Kufr taky. Začala jsem propadat zoufalství, že bude moje výprava k ničemu, ale pak mě něco napadlo. Dost lidí si schovává deníčky pod polštáře, já občas také. Samozřejmě že tam byl!
Rychle jsem popadla deník, všechno urovnala do původní podoby a opustila pokoj. Akorát včas. Po chodbě proti mně nešel nikdo jiný, než Tony. Prošel kolem a zalezl do pokoje. Svíral mě obrovský strach. Co kdyby na to přišel? Jak by se tvářil? Zkazila bych všechno, co teď mezi námi je?
Už jsem ale nemohla nic vzít zpátky. Zalezla jsem proto k sobě do pokoje a dala se do čtení. Zápisky jsem četla jen zběžně, spíš jsem se zastavovala u částí, kde se vyskytovalo mé jméno. A že jich nebylo málo!
Napsala bych, co všechno o mně psal, ale už to je jedno... Hlavní je, že mu nejsem až tak ukradená, jak se mi celou dobu zdálo, spíš naopak.

Po dočtení jsem vyrazila na zpáteční cestu, musela jsem deník vrátit co nejdřív. U vchodu do Havraspáru byla zase jiná hádanka, ale uhodla jsem. Jen co jsem vyslovila odpověď, vypadl mi zastírák.Pak už jsem jen cítila sevření na paži a někdo mě táhl od vchodu. Otočil mě k sobě čelem. Čekala jsem nějakého profesora, ale takové štěstí mě nečekalo. Byl to Anthony. Strhl mi kapuci z hlavy a já byla odhalená.
Tvářil se docela naštvaně, což mi okamžitě prozradilo, že to ví. Já kráva jsem nemohla hned přiznat, že jsem mu deník vzala, prostě ne. Musela jsem začít zapírat, čímž jsem to pokazila ještě víc, než to bylo.
Pak se ve mně něco zlomilo a já se přiznala. Nedokázala jsem se mu dívat do očí, jak jsem se za sebe styděla. Vrátila jsem mu deník a on mlčky zašel k nim do koleje. Ještě než se otočil, zahlédla jsem v jeho očích slzy.

Slzy se mi draly do očí už předtím, ale teď jsem to nevydržela. Zhroutila jsem se ke zdi na zem, kde jsem si nadávala a bulela. Najednou jsem nad sebou uslyšela hlas. Vzhlédla jsem, ale nikdo tam nebyl. Pak mi teprv došlo, že na mě mluví jakási slečna z obrazu. Říkala, že všechno viděla a jestli ho nemá zavolat zpět. Kývla jsem.
Zeď se otevřela a Tony vyšel ven. Nezmohla jsem se ani na to, abych se zvedla ze země, jen jsem se mu znovu omlouvala. Vůbec jsem nemyslela na to, kam by to mohlo vést. Jak by bylo mně, kdyby mi někdo četl deník? Jsem prostě pitomá kráva.
K mému překvapení mi Tony podal ruku a zvedl mě do stoje. Říkal něco ve smyslu, že je to jedno, že na něm stejně nezáleží. Tiše jsem pronesla, že někomu na něm třeba záleží, třeba mně... Vypadal zaskočeně a mumlal něco o tom, že to netušil. Taky jak by mohl, nezajímal se o mě dost dlouhou dobu.

Pak jsme se rozloučili s tím, že ráno moudřejší večera a promluvíme si o tom další den.
Vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet. Asi bych si zasloužila, aby se mnou už nikdy nepromluvil, když jsem si dovolila něco takového...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aidan Aidan | 28. dubna 2013 v 21:26 | Reagovat

Hezky píšeš, hezký příběh.

2 Clara Clara | Web | 28. dubna 2013 v 21:42 | Reagovat

Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama