Bláznivý chlápek a ďábelský plán

21. dubna 2013 v 19:31 | Clara |  5. ročník
Minule jsem psala o slibu, který jsem mamce trochu z donucení dala, že už nikdy nevkročím na Obrtlou. Mám ten dojem, že se po zážitku včerejšího večera budu bát chodit i do Kotle, natož aby mě někdo dostal tam. A co se stalo tak hrozného? Vlastně nic, jenom jsem málem skončila zakletá nějakou hnusnou kletbou, případně sežraná černě oděným bláznem.


Den začal úplně normálně a také normální byl, ale jenom do té doby, než jsem přišla do Kotle. Do obličeje mě udeřila vlna vydýchaného vzduchu a mám ten pocit, že i pachu zvratků. Prváci se zase činili. Asi je doma neučí, že se dá záchod používat i druhým koncem.
Co že bylo tak plno? Jednoduše, otevírala se Příčná. Prváci se mačkali, tlačili a šlapali po sobě v nechutně dlouhé frontě, kdežto my inteligentnější jsme vše pozorovali z povzdálí od stolu. Seděla jsem s Dannym Styxem (bratránkem Mattyho!!) a nějakými dvěma holkami, jedna se představila tuším jako Heidy.. nebo to byla Hayley? No, to je jedno. Všichni tři jdou do prváku, ale doma je asi vybavili mozkem, takže se netlačili ve frontě.
Pak už se konečně otevřelo a nákupy mohly začít. Všichni se nahrnuli do banky, takže jsem si v klidu zašla pro kotlík a kolem zavřených dveří od Malkinové zase zpět do Kotle. Tam jsem zůstala až dlouho do noci. Povídali jsme si s Cari, jejím novým kocourem Zadkem a Mitchie, ale pak všichni odešli spát a já zůstala sedět v celém Kotli téměř jediná, jen u baru ještě zbyla nějaká zapomenutá prvačka.
Už jsem se chystala vstát a odejít, ale najednou se v místnosti objevil chlápek s kápí staženou hluboko do obličeje a zhasla téměř všechna světla. Samozřejmě jsem si ho chtěla prohlédnout a zhodnotit, jestli mám utíkat rovnou, nebo až za chvíli, takže jsem na něj zůstala koukat. Pak ale přišlo to, co mě doslova přikovalo k židli - chlápek podivně zachrčel, vycenil zuby a sedl si proti mně ke stolu. Asi jsem na něj zůstala dost vyděšeně zírat, protože po chvíli silně praštil do stolu a začal řvát, ať na něj nečumím a nechám ho bejt. To už jsem se značně třásla. Hlavou mi běžely ty nejhorší myšlenky a scénáře. K tomu všemu se ta prvačka zvedla a začala na něj mluvit. Asi vážně nemá mozek, já být na jejím místě, tak už jsem dávno zavřená v pokoji a zalezlá pod postelí.
Hůlku jsem v brašně nahmátla až v okamžiku, kdy chlápek přesunul svou pozornost k ní. Využila jsem příležitosti a opatrně se zvedla ze židle, hůlku schovanou za zády. V tom se opět otočil na mě, tentokrát i se zvednutou hůlkou. Vykřikoval něco ve smyslu, že teď už ho nezabiju, on bude rychlejší. Couvala jsem od něj pryč, ale zarazil mě krb s hořícím ohněm. Byla jsem v pasti. Odletaxovat jsem nemohla, přece bych tam nenechala tu dívku. Chlápek začal něco mumlat a máchat hůlkou mým směrem. Konečně jsem se probrala z ochromení a namířila na něj hůlku. Ruka se mi třásla tak, jako nikdy předtím. V hlavě jsem měla černo, nedokázala jsem si vybavit jediné kouzlo. Měl to být můj konec!
Záchrana ale přišla. Od baru jsme zaslechli nějkaý hluk, ale to už vybíhal hostinský Rowley s pozvednutou hůlkou a vyháněl chlápka pryč. Kupodivu se ani nebránil, prostě odešel někam na Příčnou.
Já se skácela na barovou stoličku a hodnou chvíli se dávala dokupy. Asi jsem vypadala dost špatně, protože předemnou po chvíli přistál borůvkový koláč, do kterého jsem se vděčně pustila. Při jídle jsme se daly s Lin (tak se prvačka představila) do řeči s hostinským. Ujišťoval nás, že byl ten chlap naprosto neškodný blázen, který seděl několik let v azkabanu a hráblo mu. Mně teda moc neškodně nepřipadal, ale každý máme jiný pohled na svět.
Nevím, jak na to došla řeč, ale mluvili jsme také o brigádě a já se zmínila, že mi příští prázdniny bude už sedmnáct. Prý kdybych chtěla brigádu, tak se mám před prázdninami ozvat sovou a možná se něco najde. Přijde mi to jako fajn příležitost, takže proč to nezkusit?

Dnešní noc byla příšerná. Ve snech mě pronásledovaly šklebící se tváře, postavy v černých hábitech a paprsky kleteb létající kolem mé hlavy. Už nikdy nebudu zůstávat sama po večerech v Kotli, tohle nemám zapotřebí.
Dokopala jsem se na Příčnou, kde jsem opět zdržovala u Malkinové se svými specifickými představami barev. Pořád to není úplně ono, ale nehcci dostat doživotní zákaz vstupu.
Večer jsem seděla nahoře v kotli a hrála s budoucí prvačkou Melanií dámu. Naštěstí jsem to ukecala na remízu, jinak bych prohrála. Docela ostuda, ale třeba se tím nebude nikde chlubit.
Také tam přišel Anthony. Pozoroval nás při hře a jeho přítomnost mě děsně rozptylovala. Pořád mi zrak ubíhal k jeho tváři, dokázala bych se na něj dívat celé hodiny a neomrzelo by mě to. A co teprv když se mě dotkne! Užívám si každý takový okamžik, jako by měl být poslední...
Ale dost už toho. k mému překvapení se mě zeptal, jetsli někam nezajdeme. Samozřejmě jsem souhlasila, takže jsme po hře vyrazili. Zavedl mě tuším do Godrikova Dolu, kde jsme prošli přes hřbitov (přes moje značné protesty a výhružky, že mě tam nechá) až k nějakému dětskému hřišti. Byla tma, takže jsem nic moc neviděla, ale vypadalo to jako obří prolejzačka, možná trochu zastaralá.
Po dalších protestech jsem vylezla po provazovém žebříku nahoru, kde jsme se posadili. Nějkou dobu jsme si povídali a přišla řeč na školu. Tony prý už nebude pokračovat s jasnovidectvím. Je to škoda, bavilo mě pozorovat jeho hádky s Jahodou.
Pak se zvedl, že už je pozdě a jde spát. Šla jsem s ním ještě do Kotle, ale měla jsem to vynechat. Opět začaly zhasínat světla a bouchat dveře. Mně se samozřejmě vybavily zážitky předchozího večera a popadl mě strach, co se chystá tentokrát. Nic se nechystalo, Tony zavřel vchodové dveře a průvan ustal. Vážně už asi začínám magořit.

Když už je řeč o Tonym, na něco jsem si vzpomněla! Jednou večer se podřekl a prozradil, že si píše deník. Už nevím, v jaké to bylo souvislosti, ale nezáleží na tom. Už jenom ten fakt, že si někdo jako on píše deník je... zvláštní.
Postupem času se mi v hlavě zformoval plán. Ďábelský plán!
Musím ten deník dostat. Strašlivě mě zajímá, co si tam asi může zapisovat. Hlavně jestli tam píše něco o mně a jestli ano, tak co to je. Můj plán je naprosto jednoduchý - zjistit heslo do jejich koleje, což nebude problém; prolézt pod zastírákem až k ložnicím kluků (doufám, že je nemají chráněné kouzlem, jako jsou ty naše); objevit pokoj, ve kterém bydlí a najít deník.
Mám dva problémy, které mi to mohou jednoduše překazit. První je, že neumím druhé odemykací. Nějak se to budu muset naučit, nic jiného mi prostě nezbývá. Druhým problémem je fakt, že netuším, jestli si deník odkládá na pokoji, nebo ho nosí u sebe. Budu doufat ve druhou možnost, opět mi nezbývá nic jiného.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama