Vánoce a sen?

11. února 2013 v 19:58 | Clara |  5. ročník
Tohle mi nikdo neuvěří, deníčku! Odedneška jsem nejšťastnějším člověkem na světě! Dobře, možná jen na hradě, ale i tak pořád čekám, kdy mi skočí na peřinu Grinch a já se probudím. Ne, určitě jsem usnula na dnešním večírku. Ano, to bude ono. Za chvíli ke mně přijde Annie a krkne si mi do ucha tak mocně, že spadu ze židle a probudím se. Nebo se mnou zatřese Will, že už je čas na další soutěž. Nevím, co by mě přesvědčilo o tom, že se mi to nezdá. Oči mi pořád utíkají k vedlejší posteli, na které leží. Na ten pohled si asi nikdy nezvyknu. Ale teď už zpět k tomu, jak se to všechno seběhlo.


Opět jsem se ani nenadála a už bylo po předvečeru všech svatých a byl čas na předvánoční nákupy. Nemám to ráda, vždycky jsem děsně ve stresu, že vše nestihnu. Také to tak skoro dopadlo.
Ve čtvrtek i v pátek probíhaly už tradiční trhy. Já jsem si samozřejmě otevřela svůj stánek, kde jsem se snažila prodat nepotřebné věci. Celkem se mi dařilo, dokonce jsem kromě asi dvou galeonů a pár kousků oblečení získala i pár kartiček, které mi chyběly. Také jsem na chvilku od svého stánku odběhla, abych u stánku s oblečením nakoupila dárky. Letos jsem nechtěla moc utrácet, protože jsem šetřila na své vysněné koště. Samozřejmě mě můj nákup stál přes dva galeony, což mě moc nepotěšilo. Ale tak co nadělám, jsou přeci Vánoce.
Když jsem začala balit, byla už skoro tma. Rychle jsem doběhla na pokoj, kde jsem na sebe hodila světle modré šaty a v rychlosti si rozpustila vlasy. Na nějaké extra česání nebyl čas. Do vstupní síně jsem dorazila akorát ve chvíli, kdy se dav studentů začal hrnout dovnitř. Jako vždy byla nádherně vyzdobená, skřítkové se každý rok překonávají. Naštěstí letos vynechali ty ošklivé sněhuláky, kteří jenom stáli, koukali a když to člověk čekal nejméně, tak po něm hodili sněhovou koulí.
Stoly ve velké síni byly pryč a nahradil je jeden veliký stůl, kde seděli všichni pokupě. Večeře měla celkem tři chody a ve všech bylo z čeho vybírat. Ale třetí chod byl asi nejlepší, na stole se před každým talířem objevilo lízátko a ty já miluju! Hned jsme se všichni čtyři (já, Annie, Jerry a Will) zvedli a utíkali na druhou stranu stolu nakrást co nejvíc lízátek. Já jich nabrala asi šest, ale i tak jsem je všechny do konce večera zlikvidovala.
Pak jsem se rozhlédla a zjistila, že kousek ode mě sedí Hann. Vyskočila jsem a utíkala k ní, abych ji pozdravila. Od prázdnin jsem ji viděla jen jednou a to jen chvilku. Ani jsem se nestihla zeptat, co je nového. Teď jsem to vlastně taky nestihla. No, to je fuk. Hann chtěla ukázat, kde je černá barva, tak jsem ji tam dovedla. Říkala, že musí ještě zabalit dárky, čímž mě vyděsila, protože mi připomněla tu hromadu, která čekala v pokoji na mě. Utíkala jsem tedy zpět na kolej a v rychlosti jsem všechny dárky zabalila. Zas tolik jich díky bohu nebylo, ale i tak mi jedna krabice chyběla. Naštěstí mě zachránila Annie, která mě zavedla do klubu u Veverky, který má společně s Ronnie a jednu krabici mi dala. Ano, tyhle dvě maj vlastní klub, taky jsem tomu nemohla věřit! Také jsem se stala první oficiální členkou.
Šla jsem hodit dárky do truhly ve vstupce a hádej, na koho jsem tam narazila! Zase na Hann. Bylo po večerce a ona mě prosila, jestli bych ji nedoprovodila na kolej a nazpět pro dárky. Šla jsem tedy s ní.
Když jsem se vrátila do spolky, už mě čekala Annie a kluci. Že prý jdeme všichni do klubu. Zavelela jsem, ať si jdou pro tmavé oblečení, jinak nikam nejdem. Kupodivu všichni poslechli, což mě docela udivilo, nicméně jsem se také převlékla a mohli jsme vyrazit. Na chodbách nikdo nebyl, takže jsme se vyhnuli i případným nepříjemnostem.
Zbytek večera jsme hráli různé hry, jako třeba příběh na pokračování, který se zvrhl docela zajímavým směrem, nebo líbací babu, při které jsem se natáhla na schodech a sedřela si ruku. Jsem prostě šikovná.
Ani nevím, jak jsem se dostala na kolej, byla jsem děsně unavená.

I přes to, jak se mi nechtělo ráno vstávat, jsem vyskočila z postele už hodně brzy. Dárky čekaly!
Oči mi padly na celkem velikou hromadu balíčků v nohách postele, což mě překvapilo. Čekala jsem jen pár dárků, ale čekaly na mě i dárky od Annie, Aly a Sel. Já jim nic nedala! Achjo, budou si muset počkat na příští rok.
Dostala jsem převážně oblečení, takže se můj šatník zase o kus rozrostl. Za chvíli se mi to všechno nevejde do truhel a já se budu roztahovat snad i na druhou půlku pokoje. Už teď je celá půlka moje a na té druhé se mačká chudák Amy a Ay. No, hlavní je, že si nestěžují.
Už si nepamatuju, co jsem celý den dělala, protože všechno zastínily vzpomínky z večera. Konal se totiž mrzimorský večírek, který vymyslel Will a já mu tak trochu pomáhala.
Na začátek večírku se plánovala ještě jedna akce - James žádal Alu o ruku. Všude po zemi rozsypal lístky růží a když překvapená a nic netušící Ala přišla, poklekl před ní na koleno, podal jí kytici žlutých růží s malou krabičkou a zeptal se, jestli si ho vezme. Bylo to nádherné!
Také nám profesor Aquarin zařídil jídlo od skřítků a dokonce o nás věděli i v rádiu Fénix! Byla to prostě akce ve velkém stylu. Nechyběla ani tombola, ve které jsme každý něco vyhráli, i když to byly vcelku hovadiny. Já bohužel vyhrála gumovou rybu, kterou už mi někdo nadělil k loňským nebo předloňským Vánocům, asi ji někomu věnuju. Nejlépe dopadl asi Bren, ten vyhrál sud plný mouky, který se nedá ani zvednout, jak je těžký. Také pro nás měl profesor překvapení - máme kolejní sovu! A aby toho nebylo málo, přišel s dalším překvapením Will. Představil všem náše nové kolejní noviny - Meles Flavae (doufám, že to píšu dobře, latinsky jsem se jaksi ještě nestihla naučit). Budu jednou z redaktorek, tak jsem zvědavá, co z toho vzejde. Třeba nám to vydrží a stane se to mrzimorskou tradicí.
Pak už se všichni začínali rozcházet do postelí, ale s tím zbytkem jsme ještě stihli hrát pár her. Vážně jen pár, dávali jsme jim hádat hádanky za čoko žabky a pak jsme si dali jedno kolo schovky. Pikala Nell (prvačka, která je s námi v týmu na nějaké soutěže, ale o tom až někdy jindy) a trvalo jí docela dlouho, než nás našla. Mezi tím se stihla vrátit Ala s Jamesem a pak to přišlo!
Jen co jsem se vyhrabala z pod hromady dárků pod stromkem, už ke mně mířil James se slovy, že mi ještě nedal dárek. Proč by mi zrovna on měl dávat dárek? Nechápala jsem to, ale než jsem stihla vypřemýšlet něco pořádněho, vrazil mi do ruky koště. Určitě jsem koukala dost nechápavě a překvapeně, ale to pořád nemělo na chvíli, kdy jsem si přečetla nápis na násadě - NIMBUS 1900! Brada mi doslova klesla na prsa a mě až po nějaké chvíli nechápavého civění na koště napadlo tu pusu zavřít. Pak jsem začala blekotat něco o tom, že to není možné a že to nejde, muselo to být přece děsně drahé! Ani nevím, co mi na to James říkal, ale nakonec z něj vypadlo, že se jeho babička neshodla s Alou a dostal košťata dvě. Ale i tak! Nevím, čím jsem si to zasloužila, nechápu to. Ještě teď si připadám jako ve snu, to se mi prostě musí zdát!
Nezbývá mi nic jiného, než jít spát a počkat, jestli se proberu tady ve své posteli, nebo mě vzbudí někdo ve spolce, že jsem usnula. Doufám v první možnost, ale i kdyby to byla ta druhá, tak mi zbyde vzpomínka na krásný sen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama