Silvestr a... ano, už je to tak

12. února 2013 v 21:49 | Clara |  5. ročník
Dnes ráno jsem se probudila ve své posteli! Nezdálo se mi to!
Hned po tom, co se mi vybavily všechny události předešlého dne, jsem se s obavami podívala na vedlejší postel a zalil mě pocit úlevy. Byl tam. Můj Nimbus 1900, který jsem ještě večer pojmenovala Seth, tam byl. Ležel na vedlejší posteli tak, jak jsem ho tam včera nechala. Díky bohu, nebyl to sen!

Asi si říkáš, že jsem pitomá, když pojmenovávám své koště. No, abych pravdu řekla, taky si připadám blbě, ale přeci jen je to pro mě první vlastní koště. A ještě k tomu takovéhle koště! Sama jsem si šetřila na podobné, možná o jeden model horší, ale i tak je to pro mě úžasné. Teď jsem navíc obrovsky bohatá, když padl cíl, na který jsem šetřila. Nevím, co s těmi skoro dvaceti galeony udělám. Nejspíš půjdou na mé budoucí studium. Možná taky něco věnuju našim, protože na stěhování padlo hodně peněz a mamka pořád nemá práci... Vlastně ani nevím, jestli jsem psala, že jsme se na podzim stěhovali. Asi ne, tak to píšu teď. Já jsem náš nový domek vlastně ještě neviděla, od prázdnin jsem doma nebyla, takže se nechávám překvapit.

Zbytek silvestrovského dne jsem proležela v posteli, popřípadě proseděla ve spolce. Prostě nic zajímavého.
Jak je už mým zvykem, nějak jsem usnula a probralo mě až hlášení v rozhlase, že večírek začíná za pět minut! Zase jsem nestíhala. A to jsem se chtěla nějak netradičně učesat, abych se pořádně rozloučila se starým rokem a ještě lépe přivítala ten nový. Ale jak se říká, v jednoduchosti je krása. Aspoň doufám, že to tak fungovalo, protože jsem si stihla jen rozčesat vlasy a natáhnout na sebe bálové šaty, které jsem si urovnávala až za běhu na pozemky, kde se oslava konala. Doběhla jsem akorát když začínala kapela hrát. Nic mi naštěstí neuniklo. Vlastně ani nebylo co uniknout, nejlépe bych udělala, kdybych zůstala na koleji a nikam nechodila.
Sedla jsem si k Willovi a Jerrymu. To bys nevěřil, jakou práci dalo udržet volné židle kolem stolu. Pořád si k nám chtěli sedat nějací prváci a nechápali, že držíme místa ostatním. Nakonec se k nám přidala i Amy a Ala s Jamesem, tak jsme usoudili, že větší stůl bude lepší. Tam jsme zůstali už po celý večer, dokonce se k nám přidala i Say s profesorem Careym. Chápeš to? Say s ním chodí! Zajímalo by mě, co se ještě dozvím za novinky.
Večer se pomalu stával nocí a půlnoc se blížila, tak jsme se s Amy zvedly a šly si k baru pro něco na přípitek. Nějak jsme se tam zdržely dlouho, takže jsme ohňostroj viděly jen z dálky, což je škoda. Já jsem se vlastně zapovídala se Selenou, tím to bylo. Seděla u baru a vypadala nějak smutně, nebo spíš naštvaně. Ani mě pořádně nepozdravila, jen něco zamumlala.
Asi jsem jí to neměla říkat, měla jsem počkat na později, ale stalo se. Řekla jsem jí, že ji nakonec do týmu vzít nemůžeme, protože už nemáme místo. Pořád se s takovým podivným výrazem koukala do stolu a jen opakovala, že jí to je jedno a tak podobně. Zjevně jí to jedno nebylo, ale po chvíli, kdy jsem se snažila jí to vysvětlit a omluvit se, mi došla trpělivost, když stále nereagovala.
S Amy jme se tedy vrátily ke stolu, ale ani sednout jsem si nestihla, protože mě začala přemlouvat, abych šla tancovat. Jak já tancování nesnáším! Jak už jsem určitě někdy psala, jsem hrozný antitalent. Můj mozek stále nedokáže nějak zkoordinovat pohyby mého těla natolik, aby to vypadalo trochu k světu. Naštěstí je na tom Amy dost podobně, takže jsme jen došly na parket a stouply si ke straně. Zrovna hráli nějakou pomalou písničku, takže se ani moc tancovat nedalo.
Jak jsem tam stála a pozorovala okolí, padl mi zrak na jeden tančící pár. Nechtěla jsem věřit tomu, co vidím. Anthony tancoval s Aniyah! S tou dívkou z Havraspáru, co si obarvila hlavu na modro stejně tak, jako já. Asi nějaká úchylka na modré valsy. Nebo mu vážně ten Havraspár v kombinaci s prefektským odznakem vyžral mozek. Achjo, začínám být docela hnusná. Vlastně je to asi pravda, ale co už.
Říkala jsem si, že jeden tanec nic není, ale pak to přišlo. On se k ní sklonil a políbil ji! Ano, nešálil mě zrak a bohužel to ani nebyl žádný sen.
Nemohla jsem se na to dívat, takže jsem jenom Amy oznámila, že si jdu sednout a odešla. Hlavou mi vířily všemožné myšlenky a úvahy. Došla jsem k tomu, že jsem ho přeci jen chtěla zpátky. Pořád jsem si namlouvala, že je to blbec a že mi za to nestojí, což si říkám i nadále, ale i přes to k němu stále něco cítím. Ano, už je to tak.
Toto zjištění mi zkazilo náladu an celý večer. Nepovedlo se ji vylepšit ani Jerrymu, který mi nacpal asi pět lízátek, ani Amy, která se mi snažila říct něco povzbudivého. Nakonec už byl naštěstí čas jít spát, takže jsem využila situace a utekla do postele dřív, než se ostatní dostali na kolej.
Teď tu sedím zabalená v peřině a přemýšlím, co bych ještě napsala. Něco, čím bych tento den ukončila a pokud možno vymazala z paměti. Asi napíšu jen to, že tu mám k přemýšlení a užírání sebe sama tu nejlepší společnost, kterou si můžu přát - Setha, který se mě nesnaží uchlácholit kupou slov, co stejně nepomůžou, jen leží a dělá mi společnost. Ano, mluvím o svém koštěti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama