Nový školní rok

24. ledna 2013 v 15:27 | Clara |  5. ročník
Myslím, že mám co vyprávět. Nějak jsem v posledních pár týdnech pozapomněla něco zapsat, protože jsem po minulém zápisu deník zahrabala hluboko do kufru a objevila ho až teď při vybalování. A kdeže to jsem? No přeci konečně doma! Na hradě! Ale vezmu to hezky po řadě, ať se nepředbíhám.


Jako každý rok jsme všichni ke konci práznin očekávali dopisy ze školy o přijetí do dalšího ročníku. Mě to nějak moc nebralo, přeci jenom už jsem ty dopisy viděla za ty roky čtyři, takže jsem se ani neměla na co těšit. Asi proto mě po otevření dopisu čekal tak veliký šok. Vytáhla jsem z obálky klasicky jeden list papíru, na kterém byl seznam pomůcek a už chtěla obálku zahodit. Naštěstí jsem si včas všimla, že z ní kouká ještě jeden papír, o trochu menší než ten první. Při čtení prvních dvou řádků mi ještě nedocházelo, co se na něm píše, ale pak mi vše docvaklo a já zůstala jen zírat. Je ze mě prefektka!
Nechápu, koho to napadlo a jak k tomu dospěl, ale je to tak. Už se počítám mezi ty zodpovědnější studenty, což mě moc netěší. Vždycky jsem si užívala roli té, co se prochází po večerce venku skrytá ve stínech s kapucí na hlavě a těší se z pocitu, že ji nikdo nevidí, ale najdenou jsem se rázem ocitla na druhé straně ve světě těch, co se tomu snaží zabránit. Asi mi bude nějakou dobu trvat, než si zvyknu, ale nic jiného mi nezbyde.
Abych nezapomněla, z Anthonyho je taky prefekt, což mi připomíná další důležitou událost, která by stála za zmínku.

Jednou, když už byl Kotel plný neukázněných prváků, jsem si našla klidnější místo v rohu u baru a koupila si jídlo. Sotva jsem stihla dojíst, promluvil na mě známý hlas. Anthony. Zeptal se mě, jestli se mnou může mluvit a já samozřejmě kývla. Odvedl mě, tuším, do Visánku na náměstí. Nevěděla jsem, co od něj mám čekat, ale měla jsem víc starostí sama se sebou, abych se ovládala, než abych ještě stihla přemýšlet, co mi chce. Po minulém zápisu jsem pár dní přemýšlela a došla jsem k závěru, že se přes to všechno musím nějak přenést, protože až přijedeme nazpět do školy, bude to ještě horší. Tony mě v tom rozhodnutí ještě podpořil tím, že se mi omluvil za to, že se choval jako žárlivej blbec (což je naprostá pravda) a zeptal se, jestli nezačneme zase od začátku. Znovu jen jako kamarádi. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu na to kývla, tohle vzájemné ignorování vážně fungovat nemohlo, obzvlášť ne při vyučování.

Pak konečně přišel ten všemi stále dokola omýlaný okamžik - odjezd do Bradavic a zařazování.
Už snad ani nemusím psát, že jsem ráno zaspala, protože to už je u mě samozřejmostí. Musela jsem balení a přesun na nádraží vzít trochu rychleji než obvykle, ale vše jsem zvládla. Ve vlaku jsem si šla sednout do posledního vagonu, určeného pro prefekty a primuse. Hned při vstupu jsem se zarazila, protože tam hlídkovali dva bystrozoři. Alespoň tak vypadali. Ještě víc mě zarazilo, když se na nás jeden otočil a zeptal se, jestli je tam slečna Hembrey. Samozřejmě že byla. Jen mi řekl, že má za úkol mi něco předat, podal mi obálku a odešel. Z obálky na mě po roztržení vypadl prefektský odznak, který jsem si okamžitě připnula na vestu, jinak by hrozilo, že ho někde ztratím. Asi bych si s ním měla připadat důležitě, ale nějak mi to zatím nejde.
Po příjezdu na nádraží v Prasinkách jsme se jako vždy přesunuli do velké síně a začalo zařazování. Opět se to táhlo děsně dlouho a mou náladu moc nepodporoval fakt, že hodně prváků skončilo ve Zmijozelu. Aspoň se mi to tak zdálo.
Celou dobu jsem se těšila na jednu věc - na novou píseň moudrého klobouku. Nevím, co se stalo, ale letos klobouk a vlastně i Brumbálovu zahajovací řeč úplně vynechali, což je nadmíru divné. I večeři jsme měli místo velké síně na koleji. Ale co už, nic s tím nenadělám.
Ten večer jsem si v rychlosti naházela věci do truhel a vytvořila už obvyklý bordel přes skoro celý pokoj, abych mohla zapadnout do postele a spát.

Další den - včera - se v podstatě nic nedělo, měli jsme ještě den volna na dořešení pokojů a všeho okolo. Vyskytl se totiž problém - nedostatek holčičích pokojů. Ke mně a Amy nastěhovali nejdřív jednu prvačku, ale hned druhý den ji prohodili s Ay, takže už jsme zase na pokoji ve třech. Asi to tak nezůstane na moc dlouho, protože se domlouváme s Beth, která má pokoj sama pro sebe, že bychom se k ní s Amy nejspíš nastěhovaly. Ale to vlastně není zajímavé, takže nevím, proč o tom píšu.
Dnes už se normálně učilo a musím říct, že máme docela blbej rozvrh. Blbej pro mě znamená to, že máme dost prvních a druhých hodin, které většinou zaspávám. Zjevně s tím budu muset začít něco dělat. Na druhou stranu mě po obědě čekalo milé překvapení. Celé prázdniny jsem hučela do Aly, aby se rvala o pátý ročník a vyšlo mi to! Dostali jsme Alu na lektvary. Vlastně ani nevím, jestli jsem sem psala, že bude Ala učit, ale teď už je to fuk. Myslím, že středeční odpoledne budou velice zajímavá.
Večer jsem na chodbě narazila na Tonyho, který mě vzal na prohlídku prefektské místnosti a koupelny. Asi jsem vypadala jako naprostý blbec, když jsem se přiznala, že jsem ani netušila, že něco takového existuje. Každopádně ta koupelna je vážně luxusní, to musím uznat. Už se těším, až ji půjdu někdy vyzkoušet. A teď už mě omluv, musím jít spát, jinak zítra zaspím i oběd.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama