Rozchod

14. listopadu 2012 v 21:59 | Clara |  4. ročník
Ten den začal jako každý jiný. Jako vždy jsem zaspala a na poslední chvíli běžela na péči o kouzelné tvory. Vážně bych si měla pořídit budík. Vůbec se mi tam nechtělo, byla ukrutná zima a do učebny táhne. Kdybych tam nešla, asi bych udělala lépe.

Sedl si ke mně Matty a začli jsme si povídat. Po hodině jsem měla cestu společně s ním, šla jsem na obranu, kterou máme u Nebelvíru. Byli jsme tak zabraní do hovoru, že jsem si ve vstupní síni vůbec nevšimla Tonyho. To bylo asi osudné, já blbá se měla víc rozhlížet.
Chvíli jsem stála před učebnou sama a pak dorazil Tony. Normálně jsem ho pozdravila a vyrazila k němu, ale zarazil mě podivný výraz v jeho tváři. Zeptala jsem se, co se děje a dostalo se mi odpovědi pouze ve formě další otázky. Ptal se mě, jak bylo s Mattym, mračil se a jeho tón nezněl moc mile. Nejdřív jsem nechápala, co po mně chce, ale po chvíli z něj vypadlo, že stál v síni přímo předemnou a já si ho nevšimla. Začla jsem se mu omlouvat, že jsem to neudělala naschvál. Vážně jsem ho neviděla, bylo tam dost lidí. Nepomohlo to, pořád mi vyčítal, že se bavím jen s Mattym, přitom to není vůbec pravda. To, že ho pozdravím a jdu s ním jednou po chodbě, ještě neznamená, že s ním něco mám. Je to kamarád stejně tak, jako Amy.
Pak jen Tony řekl ta dvě slova a odešel. Je konec.
V prvních několika vteřinách si můj mozek nedokázal spojit, co to znamená. Pak mi to začalo docházet. Tony se se mnou rozešel! A udělal to jen kvůli takové blbosti, ostatně jako všechny naše hádky. Vždy byly jen o blbostech.
Opírala jsem se o stěnu a skrz dlaně, kterýma jsem si kryla obličej, mi stékaly slzy. Nechtěla jsem brečet, ne kvůli němu, ale nešlo to. K mé smůle se otevřely dveře do učebny a nezbývalo mi nic jiného, než jít dovnitř. Určitě jsem měla zarudlé oči a vypadala hrozně, protože to na mně profesor poznal. Nevyptával se, co se děje, jen mi dal na lavici hrnek horké čokolády. Jsem mu za to hrozně vděčná, v tu chvíli mě ta čokoláda alespoň na pár minut uklidnila.
Pak na hodinu dorazil i Tony. Přišel pozdě a profesor mu strhl pár bodů. Patří mu to. Moc jsem následující hodiny nevnímala, snažila jsem se na nic nemyslet, jen jsem si netečně dělala poznámky a prováděla kouzla.
Večer jsem ještě musela na trénink. Na náladě mi to moc nepřidalo, i když létání miluji. Už jsem se celkem nutně potřebovala jít někomu svěřit, potřebovala jsem slyšet, že za to nemůžu já. Opět jsem si to dávala za vinu.
Po skončení tréninku jsem k mému štěstí narazila ve spolce na Amy. Naznačila jsem jí, že má jít na pokoj a už ztěží držela slzy, které se mi opět draly na povrch. Na pokoji jsem se zhroutila na postel a mezi vzlyky jí všechno vypověděla. Uklidňovala mě, že je Tony blbec a tak podobně. Taky si to začínám myslet, ale v tu chvíli mě to dohánělo k většímu pláči. Ani nevím, jak dlouho jsem brečela, ale nakonec jsem z toho usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | Web | 14. listopadu 2012 v 22:03 | Reagovat

hezkéé:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama