Čekání na omluvu

30. října 2012 v 12:45 | Clara |  4. ročník
Po mém "příjemném" rozhovoru s Tonym jsem doufala, že se mi přijde omluvit. Nedoufala jsem, přímo jsem s tím počítala. V pondělí na bylinkách mě čekalo nemilé překvapení. Tony si to tam přikráčel a choval se, jakoby se nic nestalo! Nejdřív bezeslova odejde a pak si myslí, že to nechám plavat? Občas ho vůbec nechápu...

Snažila jsem se ho ignorovat a asi mi to vyšlo, protože po skončení hodiny se ani neohlédl a odešel. Chtěla jsem si ho nevšímat dál, ale nemohla jsem, přeci jenom jsme spolu v ročníku. V úterý měl dělat zkoušky z obrany a já jsem s velkou neochotou musela soulasit, že ho půjdu doučovat kouzla. Stále jsem čekala na omluvu, ale marně. Naštěstí jsme měli večer famfrpálový trénink, nemohla jsem se dočkat, až se půjdu odreagovat létáním. Vždycky mi to pomůže si vyčistit hlavu, ale tentokrát se mi to moc nevedlo, pořád jsem musela přemýšlet nad Tonym. Ke konci tréninku James řekl, že si dáme zápas a zeptal se mě, jestli si věřím,že chytím zlatonku do setmění. Po pravdě jsem odpověděla, že nevěřím. Zlatonku jsem měla v ruce jen jednou a to vloni na konkurzu, navíc jsem ten den nebyla zrovna v ideálním rozpoložení. Nakonec se se zlatonkou přeci jen hrálo. Po chvilce jsem ji zahlédla a vyrazila. Chytila jsem ji, ale vyklouzla mi z ruky a odletěla kamsi do šera. Nemohla jsem ji ani za nic najít, nakonec jsem ji letěla hledat ven do pomalu padající tmy. Měla jsem štěstí a přiletěla mi doslova před nos. Stejně jsem se cítila mizerně, co jsem to za chytačku, když tu zlatonku nedokážu chytit? Přemýšlím, jestli na to vůbec mám, ale tým vě mě věří, takže se pokusím je nezklamat.
Na náladě mi nepřidal ani další den, vše bylo stále stejné. V hodině jasnovidectví jsme začali věštit z čajových lístků, což mi trošku pozvedlo náladu. Vypadalo to zábavně, takže jsem se do práce naplno ponořila. Nakonec z mého snažení vzešla věštba, ze které jsem s překvapením pochopila to, že bych si měla jít s Tonym promluvit. Řekla jsem si, že to taky udělám.
Na hodině lektvarů jsem se natolik zabrala do práce, že jsem na vše úplně zapomněla, proto jsem se po večerce pod zastíracím kouzlem vydala k Havraspáru. Doufala jsem, že někdo půjde okolo a vytáhne ho ven. Štěstí mi přálo, po nedlouhém čekání vylezl ven sám Tony. Zašli jsme opět do místnosti za obrazem, kde jsme si vytáhli křesla a posadili se. Opět po mně chtěl vědět nějaká kouzla, což mě moc nepotěšilo. Myslela jsem si, že mu třeba dojde to, kvůli čemu s ním chci mluvit, ale zjevně nedošlo. Po chvíli jsem se tedy rozpovídala a řekla všechno, co jsem měla na srdci. Pověděla jsem mu, že jsem čekala na nějakou omluvu a bylo mi divné, když se choval, jako by se nic nestalo a myslel si, že mu to projde. Nakonec jsem se i přiznala, že jsem kvůli němu brečela. Styděla jsem se sama za sebe, že jsem taková citlivka, ale zjevně tahle poslední informace zasáhla do živého. Nejspíš jsem ho tím dost překvapila, asi nepočítal s tím, že jsem něčeho takového schopná. Ještě chvíli jsme si o tom povídali, ale nakonec mě napadlo navrhnout, abychom na to zapomněli. Zbytek večera pokračoval už ve veselejším duchu, nakonec jsem byla neskutečně ráda, že mi ta věštba napověděla, co dělat. Nevím, jak bych se bez ní dokázala odhodlat a jít si s Tonym promluvit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama